Wiping down the doors 1

29. srpna 2011 v 17:13 | Wish Katie

"Jamesi Siriusi Pottere! Co jsem ti říkala o běhání v domě?"

Jamese, který už v tu chvíli stál jednou nohou ze dveří obývacího pokoje, při tónu matčina hlasu přepadl náhlý pocit zahanbení.


"Promiň, mami!" zakřičel přes rameno. Pro sebe se zasmál, prakticky cítil, jak mamka protočila oči. V duchu napočítal do deseti a poté znovu vyrazil, pobíhal z místnosti do místnosti, šplhal po nábytku, skákal ze stolu na židli, znovu se vyřítil do vedlejšího pokoje, jen aby jeho naděje byly znovu a znovu zklamány. Možná v další místnosti…

Zklamaně se otočil zády k prázdné jídelně, přeskočil hrbol v koberci, který tam před chviličkou nevědomky sám vytvořil a tryskem zabočil za roh, trám dveří použil jako jakousi 'točnu' a vzápětí do něčeho narazil.

"Hej, hej, hej! Jamesi! Ne tak rychle, málem jsi mě shodil!"

James se zachechtal a vzhlédl, šťastný, že našel toho, koho hledal.

"Tati!" vykřikl, nečekaná srážka ho vůbec nevyvedla z míry. Harry se lehce usmál a prohrábl synkovy vlasy.

"Ahoj, Jamie."

"Co děláš?" optal se James nevinně, zhoupnul se přitom na patách. Postavil se na špičky, rozhlédl se kolem a všiml si kýblu horké vody s mydlinkami, postaveného před dveřmi knihovny. S obočím zvědavě nadzvednutým se podíval zpět na otce.

"Utírám tu dveře," informoval ho Harry, trochu překvapený jeho nadšením.

"Proč?" James si poškrábal nos. Nechápal, proč by někdo uklízel místo všech ostatních věcí; koneckonců si místo toho mohli hrát; hlavně - což je důležitější - hrát si s ním.

Harry jen mávl zjizvenou rukou směrem ke dveřím, jež zdobily jasně červené, žluté, modré a dokonce zelené otisky dlaní, trochu přitom pozvedl obočí.

"Hups?" pípnul James.

Harry nad synkovým nevinným pohledem protočil oči. Kleknul si na rudozlatý ručník položený u prahu, zvedl menší hadřík a hravě jej hodil po Jamiem.

"Tady máte, pane Pottere. Pomůžete mi s tím."

James pohlédl na světle oranžový hadr v jeho rukách, ve kterém ihned poznal kus těch odporných záclon, které jeho pra (nebo to byla pra-pra-pra? Dávno se v tom ztratil) -teta Muirel koupila mamince na Vánoce, a zašklebil se.

"Nemůžeš prostě použít kouzlo?" zeptal se rozladěně, čímž si vysloužil přísný pohled od taťky, nevědomky se při něm zachvěl.

"Není nic špatného na tom udělat občas věci tou 'mudlovskou' cestou, Jamesi, a trocha práce nikdy nikomu neublížila-" Harry rychle pokračoval, aby předešel synkovu klasickému 'Jo, ale proč to riskovat?' "-a jsou to tvoje čmáranice. A mimo to nechci, aby ses na kouzlech stal až moc závislý, jednou se bez nich třeba budeš muset obejít."

Jamesova ústa se několikrát otevřela a zavřela; myšlenka, že by kouzla dočista zmizela, ho úplně zaskočila. Nakonec se z jeho rtů prodral slabý šepot - "Žádná… kouzla?"

Harry se na něj konejšivě usmál. "Nemyslím tím, že by zmizela, Jamie." James si samou úlevou oddechnul, Harry mu při tom něžně prohrábl vlasy. "Kouzla tu s námi vždycky budou; nikdy ze světa nezmizí. Chci tím říct, že by tě třeba jednoho dne mohli zaskočit bez hůlky…" Harry se odmlčel, snažil se nemyslet na svého vlastního otce čelícího Voldemortovi bez hůlky, bez šance… "nebo by poblíž mohli být nějací mudlové, před nimi kouzlit nesmíš, nebo…" Harry byl přerušen Jamesem, který mezitím přešel ke kbelíku s vodou a pořádně svůj hadřík potopil, při tom si namočil celé své maličké ruce až po ramena.

"Chápu, tati." Harry mu věnoval úsměv. Byl ale tak nějak vynucený, když si uvědomil, že to pravděpodobně byl bolestný pohled v jeho očích, který se v nich objevil při oné vzpomínce, jež Jamese přinutil tak rychle souhlasit.

Harry Jamesovi ukázal nejefektivnější cestu, jak barvu co nejlépe odstranit. Mezi nimi se rozšířilo příjemné ticho, jak tak bok po boku pracovali. Přerušované bylo jen, když jeden nebo druhý z nich musel hadr znovu namočit, během čeho na sebe navzájem 'omylem' stříkali vodu. James se nepřestával smát nad taťkovou nemilosrdností, s jakou na něj chrstal další a další mydlinky.

"Už tě někdy zaskočili bez hůlky, tati?" ozval se pak Jamie se zájmem, zatím co si z tvářičky utíral bublinky mýdla, které na něm zůstaly z posledního útoku.

"Mockrát," odpověděl Harry krátce, tónem hlasu dal Jamesovi jasně najevo, že si nepřeje, aby se vyptával na detaily.

"Mamka říká, že umíš čarovat bez hůlky!" Harrymu neunikl podtón hrdosti, který se v synově hlase objevil. Skromně pokrčil rameny, úspěšně skryl svůj úsměv.

"Ve skutečnosti se to víc podobá náhodné magii. Je těžké to kontrolovat. Ale myslím, že už jsem v tom o něco lepší." na okamžik přestal drhnout zvláštně vyhlížející flek a věnoval ohromenému synovi rychlý pohled.

"Strejda Ron říkal, že jsi uměl dělat náhodnou magii i potom, co jsi dostal hůlku."

"Jo, asi jo," vrátil se Harry opět k drhnutí; moc se mu nelíbilo, kam se konverzace stáčela.

"Budu to taky umět?" zeptal se James nadšeně. Hrozně se mu projevy jeho náhodné magie líbily… dobře, kromě toho, jak… teď o tom nechtěl přemýšlet.

"Tím si nejsem jistý."

"Proč ne?" na jeho mladém obličeji se objevil ukřivděný pohled. Namočil hadřík zpět do vody s trochu větší sílou, než bylo nutné, díky čemu se voda převalila přes okraje.

"No, náhodná magie se většinou projevuje, když jsme pod velkým tlakem… nebo opravdu vystrašeni nebo rozzuřeni a, no, byl bych rád, abys vyrostl v bezpečnějším a šťastnějším prostředí, než já, takže bys neměl potřebu ji použít. Víš, možná to nebudeš umět právě proto, že tvoje magie nebude mít důvod se projevit a chránit tě." odpověděl Harry pomalu.

James na otce chvíli zíral, jako by ho snad viděl úplně poprvé. Pak se ale otočil zpět ke dveřím a přikývl. Harry nemohl s jistotou říct, jestli to pochopil, nebo došel k závěru, že by ho z dalšího vyptávání rozbolela hlava.

Netrvalo však dlouho, než James mimo řeč prohodil: "Strejda George říkal, že jsi jednou nafouknul tetu." Harry málem v překvapení převrhl kbelík a v duchu si udělal poznámku, aby si promluvil s Ginny, Ronem a Georgem o tom, co by měli a neměli před Jamesem zmiňovat. Rychle nádobu zachytil a pokračoval v mytí, jako by se nic nestalo. Nicméně, James s prací nechal a nadějně otce sledoval.

Harry si povzdechnul; 'Nemohli bychom prostě mluvit o famfrpálu?'

"No… nenechal jsem jí explodovat, zkrátka se nafoukla jako obrovský balón a… tak nějak odletěla."

"Super!" rozzářil se James, napůl ohromený z toho důvodu, že by jeho taťka něco takového opravdu udělal, a na půl z toho, že to vážně dokázal. "Můžu to taky zkusit?" zeptal se s velkým úsměvem, ihned toho však litoval.

"Ne, to tedy nemůžeš." řekl mu Harry přísně.

"Ale tys mohl," odvětil James tvrdohlavě, bál se ale potkat otcův strohý pohled.

"Ano, ale tvoje tety jsou hodné… a mají tě moc rády."

"A tvoje teta tě ráda neměla?" v Jamesově obličeji se mísila jakási dětská nevinnost, které Harry nikdy nedokázal odolat. Polkl, pak krátce odpověděl, "Ne.". Když zahlédl lítost v Jamieho očích, váhavě pokračoval. "Ale to je mi jedno. Ani nebyla moje opravdová teta. Byla to sestra mého strýce a já jí jako tetu nevnímal, nic pro mě neznamenala," pokrčil rameny, snažil se znít tak ledabyle, jak jen to v danou chvíli dokázal; doufal, že jeho všímavému synovi (podle Harryho někdy až moc všímavému) unikne jakákoli hořkost, která se do jeho slov mohla dostat.

James naklonil hlavu na stranu, trochu se zamračil, jako by se snad snažil jeho slova zpracovat. "To proto jsi jí nafouknul? Protože tě neměla ráda?"

"Ne, Jamesi, lidi nemůžeš nafouknout jen proto, že tě nemají rádi. Mluvila špatně o mých rodičích," Harryho trochu zaskočil temný pohled, který se mihnul na Jamieho normálně šťastném obličeji.

"Co třeba?" v Jamesově hlase se spolu se zvědavostí mísila jakási 'výzva'. Jak se někdo mohl jen opovážit mluvit špatně o jeho prarodičích? Přál si, aby sám mohl potkat toho zlého pána, Toma Raddla, který, jak mu tatínek řekl, je donutil odejít a žít s anděly, a ten pak musel bydlet s tetou, strýcem a bratrancem Dudleym, které občas dodneška vídali - převážně na Vánoce. O Lily a Jamesi Potterových toho moc nevěděl, samozřejmě kromě toho, že on byl pojmenován po Jamesovi a jeho sestřička po Lily, že byli stateční a zemřeli, aby ochránili jeho tatínka, a James je proto miloval. Jen díky nim měl taťku a v jeho očích nemohli udělat nic špatného. Proč by někdo mluvil špatně o lidech, kteří jeho taťku chránili? Nerozuměl tomu. Potkala ta ženská vůbec kdy jeho prarodiče?

"No, říkala o mamce, že to byla mr- ošklivá slova-" James věděl, že 'ošklivé slovo' je kód pro sprostá slova, která občas používal jeho strýc Ron, čím si většinou vysloužil facku od jeho mamky nebo tety Hermiony. Normálně by se strýčkově neštěstí smál, ale fakt, že tak někdo mohl mluvit o jeho babičce, ho rozzuřil. "- a o taťkovi, že byl opilec, porovnávala nás se psy, říkala 'špatná krev se nezapře' a chtěla, abych se utopil…" Harry se odmlčel, když zahlédl synův vyděšený výraz a přemýšlel, jestli už neřekl až moc.

"To - to je… je příšerná!" prsknul James se vším znechucením, které v sobě našel. "Neviním tě za to, že jsi jí to udělal, tati. Kdyby někdo něco takového řekl o mamce nebo o tobě…" Harry Jamiemu na rameno opatrně položil ruku, což malého Pottera trochu uklidnilo. Přestože se stále obával, že plameny sršící Jamesovi z očí podpálí dveře, nemohl zabránit tomu, aby se mu na tvář nevloudil malý úsměv nad jeho upřímnou lítostí.

Znenadání se James otočil, podíval se taťkovi přímo do očí; pohled plný naděje dočista udusil nedávné plameny, jako by to byla deka. "A co tvoje pravá teta a strejda, ti tě měli rádi, že jo?" Harry si opravdu přál říct krátce a jasně 'ano', a dát tak Jamesově mysli pokoj, ale věděl, že nemohl. Před dlouhou dobou slíbil, že svým dětem nikdy lhát nebude; tak, jak jemu všichni lhali po tolik let. Ano, vyhýbal se otázkám. Ano, říkal jim 'až budeš starší'. Ale nikdy by jim přímo nelhal.

V duchu se vrátil zpátky do časů, kdy musel žít u Dursleyových - něco, co si jen málokdy dovolil udělat - a snažil se vyhledat těch pár momentů, kdy jeho teta dala najevo nějaký druh laskavosti. Byla to láska? Vytrhl se z přemýšlení, aby Jamiemu odpověděl; pohled na jeho mladičkém obličeji, plný smutku a rozčarování, mu však ihned prozradil, že s odpovědí váhal až příliš dlouho.

"Proč?" byla to naprosto jednoduchá otázka, pronesená tichounce, dala by se lehce přeslechnout, lehce přehlédnout mezi těmi tisíci dalšími slovy, ze kterých se jazyk skládal, a přesto - v podání, ve kterém zněla od jeho syna,… nikdy si nepomyslel, že právě malý James by se ho zeptal na něco, co by jeho srdce donutilo tak bolestně se sevřít a rozehřát v ten samý okamžik. Od barvy umazaný hadr odhodil stranou a Jamese objal, přitáhnul si ho blízko k sobě, nebyl schopný zvládnout pohled na jeho tak - doslova trpící, deprimované dítě. "Nerozumím tomu, tati," zamumlal otci do hrudi tlumeným hlasem. "Není přece tak těžké tě mít rád. Mě to jde úplně samo."

Harry si nemohl pomoci a široce se usmál, nefalšovaná láska z Jamieho hlasu přímo sršela.

"Děkuju ti, Jamesi," James jen zavrtěl hlavou, Harry netušil, jestli tím chtěl říci, že žádné 'díky' nebylo třeba, nebo jestli si tím chtěl jen pročistit hlavu. Byl si ale plně vědom toho, že něco stále viselo ve vzduchu, něco, co muselo být zodpovězeno. 'Proč?' - jednoduchá otázka, ano, ale odpověď byla více než jen 'komplikovaná'. Harry si povzdychl. Jak jen vysvětlit dítěti, vašemu dítěti, proč někdo zkrátka někoho milovat nemohl?

"No, myslím… asi tomu moc nepomohlo to, že vlastně ani neměli šanci rozhodnout se, jestli mě vůbec chtěli vychovat, zkrátka mě u nich jen tak nechali. Nebyl jsem jejich syn, a od nich se najednou čekalo, že se o mě postarají."

"No a?" skočil mu do řeči vztekle James, "Tys vychoval Teddyho, ne? A to není ani tvůj synovec, ve skutečnosti ne."

"To ano, ale já ho chtěl vychovat, a stejně je pro mě jako můj vlastní syn."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.