Prázdná Slova

29. srpna 2011 v 15:15 | Wish Katie

Bylo právě pět hodin ráno - mladá žena se žvýkačkově růžovými vlasy vstala z postele, věnovala jediný pohled muži ležícímu na druhé straně a vydala se do dětského pokoje.


Cestou párkrát zakopla o vlastní nohu, a dokonce rozbila květináč, který stál u zdi v chodbě mezi pokojíčkem a ložnicí. Při tom hluku vyděšeně nadskočila; byla si ale jistá, že Remuse tím probudit nemohla - minimálně v to doufala. 'Včera večer se vrátil domů tak pozdě, že nevyleze z postele aspoň do oběda,' pomyslela si.

Vtom okamžiku se z pokojíčku ozvala hlasitá rána. Dora sebou - toho rána již podruhé - vylekaně škubla, přestala se zabývat hlínou zašlapanou hluboko do koberce, a v dalším momentu již otevírala dvířka na konci chodby.

Se značnou úlevou si oddychla. Její bystrozorské reflexy jí nejdříve připravily na nejhorší: maličkého Teddyho ležícího na zemi v kaluži krve a tři Smrtijedy stojící nad ním. Místo toho malý Ted spokojeně ležel na zemi s tím nejsladším úsměvem; v ručičkách svíral svého nejoblíbenějšího plyšáka - tyrkysového žabáka, který ještě před chvíli seděl na poličce nad postelí.

"Teddy, Teddy…" promluvila k němu tiše, "Ty můj malý hrdino, co jsi zase vyváděl?"

Opatrně ho vzala do náručí, lehce jej políbila na tvář a dala zpátky do postýlky. Chvíli pak jen postávala a zaujatě sledovala, jak si klouček hraje s gumovým chrastítkem, když jí zpět do reality vrátil tak dobře známý hlas.

Stál tam, opíral se o rám dveří, ten nejúžasnější muž na celém světě, na rtech se mu objevil ten známý milý úsměv, který Tonksová tolik zbožňovala.

"Dobré ránko, co ty tak brzy na nohách?" optal se; žena si vteřinku rozmýšlela, co říci, než zformulovala odpověď 'na úrovni'.

"Dobré ráno," usmála se a skočila mu do náruče.

Tohle Remus nečekal, vzápětí tedy leželi oba na špinavé podlaze.

"Promiň," pípla Dora a nezadržela smích.

Pomalu se začala zvedat - ne, že by jí v jeho náručí nebylo dobře - nicméně jí v tom bylo zabráněno. Přetočil ji pod sebe, chvíli se na ní jen zamilovaně díval. Dora neodolala, a překonala zbývající centimetry, které je oddělovaly. Náhle se rychle odtrhla.

"No tak, Reme, Teddy se dívá!" pošeptala, bylo ale vidět, že má co dělat, aby přemohla smích. Remus pomalu obrátil zrak směrem k postýlce.

"To mi zaplatíš," pohrozil naoko, vstal a pomohl na nohy i Doře. "Tak já... půjdu udělat něco k snídani," dodal a odešel směrem ke schodům.

Dora se uchechtla. 'Zase chleba s máslem,' proběhlo jí hlavou.

Jak si myslela, tak taky připravil; postavil před ní talíř s krajíčkem onoho namazaného pečiva a smutně se na ní podíval. Dora tyhle jeho pohledy už dobře znala; položila svou ruku na jeho a znovu vzdálenost mezi nimi zkrátila na minimum.

"No tak, Doro, tvoje matka se dívá," ukázal Rem směrem na fotku na stěně. 'Pomsta je sladká…' Tonksová na něj dětinsky vyplázla jazyk a zmizela v koupelně.

***

Den uplynul až moc rychle, než se Dora nadála, už hodiny ukazovaly půl osmé večer. Seděla na velké sedačce v obývacím pokoji a s úsměvem na rtech krmila Teddyho.

Z ničeho nic ucítila lehký dotek na vlasech. Rychle vyskočila na nohy, s Teddym v náručí se otočila, v druhé ruce pevně třímala hůlku.

"To už se nesmím dotknout ani vlastní ženy?" zeptal se pan Záhadný pobaveně.

"Ach, promiň," oddychla si s úsměvem a běžela ho obejmout. Vychutnávala si jeho přítomnost; pořád tomu nemohla uvěřit - byli konečně pořádná rodina.

"Hrozně jsem se lekla, co ty tady děláš tak brzy? Nemohl jsi mi o tom dát vědět?" napomenula ho, když ho konečně pustila. Na čele se jí při tom objevila typická vráska. "Děje se něco?" zeptala se rychle, když si všimla jeho strhaného pohledu - strhanějšího, než jaký jeho obličej 'zdobil' jindy.

"No, abych pravdu řekl, dělám si starosti o Molly," řekl a díval se na špičky bot. "Skoro nepromluvila, když jsem za ní byl. Ginny je zamčená v pokoji, Artur věčně na ministerstvu…" povzdechl si.

"To je mi líto… Mohla bych se za ní s Teddym zítra zastavit," nabídla se.

Než jí Remus stačil odpovědět, prolétlo pootevřeným oknem do místnosti oslnivě bílé světlo. Oba se vylekali. Nikdy nepřineslo nic dobrého.

V tichosti sledovali stříbrnou kočku usedat na konferenční stoleček uprostřed místnosti.

'Harry je na hradě… Snape uprchl… On přichází…'

Chvíli stáli v úplném tichu; Dora si Teddyho přimkla trochu více k sobě a pevně sevřela Remův rukáv.

"Musíme jim pomoct," pronesla rozhodně.

"Samozřejmě," odpověděl nehybně.

"Tak rychle, pošlu Teddyho k mamce a -" začala pohotově jednat a rychle sesbírala pár hraček pro synka z pohovky.

"Ne Nymfadoro, nikam nepůjdeš, je to nebezpečné!" řekl rozhodně a dál se o tom nechtěl dohadovat.

"Ale -" stihla jen říct, hned jí ale došlo, že má pravdu. A navíc, když jí oslovil celým jménem, věděla, že nemá sebemenší šanci na úspěch. Její vlasy na sebe postupně braly nevýrazný hnědý odstín.

Věnovala Lupinovi jediný pohled; v tu ránu ucítila zvláštní pálení v očích. Rychle se rozešla směrem ke krbu s Teddym v náručí a nabrala do dlaně Letax.

"NE!" nečekaně zakřičel, "Co blázníš?! Letaxová síť je přece hlídaná!" dodal udýchaně, když se na něj Dora nechápavě dívala.

"Ksakru," zaklela tiše a do očí se ji nahrnuly slzy. Remus si povzdechnul a pomalu k ní přistoupil.

Pevně ji obejmul a pošeptal: "Neboj, všechno dobře dopadne. Nic se mi nestane. Nikomu se nic nestane… Slibuju," chlácholil ji.

"Já vím," odpověděla stejně tiše.

Věnovala mu krátký zoufalý úsměv a rychle se rozeběhla ke koštěti.

"Počkej, Doro -" zavolal za ní ještě Remus. Přešel rychle místnost až k ní a chytnul ji prosebně za ruce.

"Nedělej unáhlená rozhodnutí, prosím," řekl a podíval se ji hluboce do očí.

"O čem to mluvíš?" zamrkala zmateně.

"Jen aby tě nenapadlo jít nám na pomoc. Hlídej Teddyho, zůstaňte v bezpečí. Oba." dořekl přísně.

Podívala se na něj tvrdýma očima; tím pohledem, který se Removi ani trochu nelíbil.

"Slib mi to," zašeptal.

"Slibuji," potichu zašeptala a dívala se na špičky bot.

Podezřívavě na ní zahlížel, zdálo se ale, že mu odpověď stačí.

Zvedl ji lehce bradu a intenzivně a dlouze ji políbil. Nechtělo se jim od sebe vzdalovat, ale neměli jinou možnost. Chtěli pomoci přátelům.

''Miluji tě,'' zašeptal, téměř neznatelně se přitom pousmál.

Remus vytáhl hůlku a namířil ji na Doru. Nepatrně s ní mávnul a Dora s Teddym se pomalu ztráceli.

Cítila známý pocit, jako by na ní někdo něco vylil. 'Aha, zastírací kouzlo. Chytré...' pomyslela si.

V příštím okamžiku už vybíhala ze dveří, nasedla na koště a věnovala jediný poslední pohled muži, který stál za oknem. Vzlétla do tmy.

***

"Nymfa--" vydechla Andromeda, jakmile se jí před očima jen tak ze vzduchu objevila dcera, ošlehaná studeným větrem, s vnoučkem v náručí.

"Co... co - co vy tu děláte? Kde je Remus?" dostala ze sebe a na tváři se jí objevil vyděšený výraz.

Tmavovlasá žena podala dítě starší z nich a ztěžka si povzdechla. Cítila v krku velký knedlík, který jí nedovoloval pronést jediné slovo. S utrápeným výrazem šla tiše do domu, Andromeda ji následovala.

"No tak, Doro, co se děje?" zeptala se znovu, tentokrát o něco důrazněji.

"Je na hradě," špitla se slzami v očích a stále se na matku ani nepodívala.

"Na hradě?" zamrkala překvapeně a podezřívavě se na ni podívala, "Co by tam prosím tě dělal?"

"Bojuje. Jako... ostatní," dořekla a propadla v zoufalý pláč.

"Ššt," pohladila ji po zádech. "Uklidni se," pošeptala. Jediné, na čem teď opravdu záleželo, bylo pochopit, o co vlastně jde.

Dora se vytrhla s matčina objetí, utřela si slzy. Rychle se napřímila a začala pochodovat sem a tam.

"Nevydržím to… nevydržím tu jen tak sedět a doufat, že se mu… jim… nic nestane," řekla a nečekaně rychle a zamířila ke dveřím.

"Nymfadoro Lupinová!" neudržela se už Andromeda a zvýšila hlas.

"Co?!" otočila se vztekle. "Snad si nemyslíš, že tu zůstanu jen tak sedět?! Co když se jim něco stane?! Do smrti bych si to vyčítala," vyhrkla a provrtávala matku pohledem.

Zdálo se, že tahle slovní přestřelka je obě probrala. Chvíli jen stály v naprostém tichu, jejich oči se upnuly k plačícímu chlapci. "Prosím, vysvětli mi to," požádala ji znovu.

"Dobře," snažila se uklidnit. "'Harry je na hradě, Snape uprchl a ON se Smrtijedy tam míří. Remus jim šel pomoci," snažila se vysvětlit. Dávala si dobrý pozor, aby neprozradila, že jí Remus zapřísahal, aby tam nechodila.

Paní Tonksová ji jen beze slova sledovala. Místnost se opět ponořila do úplného ticha. Dora pomalu přešla k matce, pohladila maličkého Teddyho po tvářičce a slabě se usmála. "Pohlídej nám ho, prosím," vysoukala ze sebe, věnovala jí kratičký pohled a vyběhla před dům. Přemístila se.

***

"Já věděl, že se tu taky objevíš," odfrkl si starý vousatý muž ve dveřích. "A tohle mi zaplatíš," dodal, jeho oči se upínaly k převrhnutým sklenicím ležáků a rozbitému nádobí.

"... Promiň, Aberforthe," odpověděla potichu a už si to mířila k tajné chodbě.

Než vstoupila dovnitř, zaslechla ještě staříka mumlat pár peprných slov, nevěnovala jim ale pozornost. Chodbou doslova běžela jako o život. Když vkročila do komnaty nejvyšší potřeby, zahlédla Ginny; seděla naštvaně na židli a dívala se směrem k východu. Jakmile zaslechla hluk, který způsobila, otočila se jejím směrem.

"Tonksová!" vykřikla rusovlasá dívka.

"Co je?! Promiň, ale teď nemám čas. MUSÍM NAJÍT REMUSE!" zakřičela jako smyslu zbavená. Chtěla utíkat dál, ale Ginny ji prudce zastavila.

"Co je?! Co TY tady děláš?!" vykřikla Ginny. "Remus říkal, že jsi u mamky!" tón jejího hlasu byl více než zmatený, na tvářích měla zaschlé cestičky od slz.

"Nemám čas ti to vysvětlovat! Musím ho hned najít!" už jí docházela trpělivost. Rychle vyběhla na chodbu. 'Ani jsem mu neřekla, že ho miluju. Co když se mu něco stalo? Už nikdy by to ode mě neslyšel… Ale ticho, Tonksová! Slíbil, že se mu nic nestane, slíbil to…'

Z dálky se ozval další výbuch, který otřásl celým poschodím. Doru jako by to přivedlo zpět do přítomnosti a začala se rozhlížet po jeho zdroji.

"Doro, UHNI!" ozvalo ze zpoza ní. Rychle se otočila a spatřila za sebou tvář, kterou tak milovala.

Než se stačila rozkoukat, Remus ji smetl na stranu a hluboce oddechoval.

"Zbláznila ses?! Co tu děláš?!" rozkřikl se a rozzlobeně si Doru měřil.

"To sis vážně myslel, že zůstanu jen tak sedět?!" vyjela po něm. Více toho ale říci nestihla, nad hlavami jim prolétl další zelený záblesk a vzápětí se strop nad nimi se začal rozpadat.

"UTÍKEJ!" zařval Lupin s plných plic a popadl Doru za ruku. Ta nešťastně zakopla o kus dřeva, nezdálo se však, že by to Remuse mohlo zastavit. Prostě jí táhnul dál, až se dostali ke schodišti. "Zatraceně," zaklel a vztekle zahlížel na právě odjíždějící schody.

"Co teď?!" vyjekla Dora zoufale a upínala zrak na svého manžela, který se netrpělivě rozhlížel kolem.

"Skočíme," řekl naprosto vážně.

"CO?! To nemyslíš -..." nestačila ani doříct a už padala dolů držíc Remuse pevně za ruku.

Víčka držela celou dobu pevně semknutá, očekávala prudký náraz, ten ale nepřišel. "No tak, vstávej!" třásl s ní někdo. "Re-Remusi? My žijeme?!"

Pomalu otevřela oči. Spatřila Lupina; na jeho tváři se usídlil výraz naprosté hrůzy a zoufalství.

Všude ležela nehybná zkrvavená těla, která nejevila známku života.

"Fred -" vykřikla, když se konečně podívala trochu pozorněji.

V tom samém okamžiku začala praskat pravá stěna chodby. Dora jen stačila koutkem oka zahlédnout Harryho s ostatními, kteří se začali shromaždovat okolo Fredova těla, pokoušeli se ho odtáhnout stranou.

"No tak, Doro!" ozval se opět Lupinův hlas. Přesně proto nechtěl, aby sem chodila. Byla vždycky duchem nepřítomná.

Ani se neohlédla, stála jako pořád přimražená a po tvářích ji stékaly slzy.

"Kdopak nám to přišel… Co, Tonksová, kdepak máš prcka?" odfrkl si posměšně kdosi za nimi. Oba se otočili na odporně vypadajícího muže; pohazoval si s hůlkou, jako by to byl kus mrkve.

"Daleko od tebe, Dolohove," odpověděla drze Tonksová a provrtávala ho pohledem.

A v tom se to stalo, bez nějakých dalších řečí, bez jakéhokoli vražedného pohledu.

Dora zahlédla zářivý záblesk, kterému se její milovaný jako zázrakem stačil uhnout. Aspoň si to myslela.

Najednou ztuhla. Vůbec nevnímala dění kolem. Jen pozorovala, jak ten, jehož tak milovala, padal k zemi s očima upřenýma jen a jen na ni.

"Ups," zachechtal se Smrtijed, ruku si dramaticky přiložil na ústa.

Dora tomu nemohla uvěřit. Přispěchala k jeho tělu, a když nereagoval ani na jediný její opatrný dotyk, propadla v zoufalý pláč. V tu samou chvíli se za Dolohovem objevil profesor Kratiknot.

"Á, tady je další!" ozvalo se zapištění maličkého profesora. V příštím momentu už se postarší Smrtijed řítil čelem k zemi.

Tonksová tomu nevěnovala pozornost. Začala s Remusem nekontrolovatelně třást. Cítila kapičky horkých slz stékajících po jejích tvářích.

"PROBUĎ SE! Tys přece… slíbils to -," poslední větu špitla a svalila se mu na hruď, kde se ještě víc rozplakala. "No tak…" zašeptala zlomeným hlasem. "Tohle bys mi přeci neudělal… Nemůžeš--" zhluboka se nadechla, "PROBUĎ SE! HNED! Co tu bez tebe budu dělat? Co Teddy?!" hystericky zařvala a začala s ním třást. On však nereagoval. "Ty… Ty BASTARDE!" zařvala. "Nenechávej nás tady! Nezvládnu to - já -" praštila ho pěstí do hrudi.

Vyčerpaně se mu svalila na prsa. "Miluji tě, nenechávej mě tu, prosím." špitla.

Nevšimla si ani posměšného odfrknutí za jejími zády.

"Ale, ale, co ty tu děláš, moje drahá neteřinko…?" vypískla hlasitě černovlasá žena a začala se šíleně smát. Dora vůbec nereagovala. Skrz slzy se dívala na Remuse, který jí navždy opustil. 'Je to jen zlý sen… Jen zlý sen. Brzy se probudíš! On mě neopustil, on mě neopustil…' šeptala si pro sebe.

Bellatrix jí zaslechla a její zvonivý smích se zdál být ještě hlasitějším. "Prázdná slova," vyšlo z jejích krutých rtů.

Dora si jí vůbec nevšímala. Nic pro ni nebylo důležitější než on a Teddy. Ani její život. V tom uviděla zelený záblesk a ucítila krátkou, avšak silnou bolest v zádech.

***

Byl prosluněný jarní den. Chlapec s tyrkysově modrými vlasy procházel tak dobře známou uličkou v nejvzdálenější části místního hřbitova. Když opět po tak dlouhé době spatřil známý pomník se jmény 'Nymfadora & Remus Lupinovi' nahrnuly se mu slzy do očí. Položil květiny s vázou vedle do trávy a usedl před hrob.

''Chybíte mi,'' pravil a vychutnával si jejich pomyslnou přítomnost.
A/N: Povídka napsaná společně s nadanou AnNe ^^ Ano, možná je to trochu... smutnější. Bylo to poprvé, co jsem psala - respektive se podílela na psaní - něčeho, na téma Remus/Dora. Zvláštní... nicméně, myslím, že to naše úsilí za to stálo ^^
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Roxy Roxy | 29. dubna 2013 v 14:41 | Reagovat

Smutné, ale pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.